Curriculum vitae akademické malířky Heleny Slavíkové-Hruškové

Patří k nejvýznamnějším umělcům českého výtvarného umění XX. i XXI. století. Je výraznou osobností ženské výtvarné skupiny FEMINA, členkou Jednoty umělců výtvarných. Narodila se 24. dubna 1924 v Praze. Vyrostla v uměleckém prostředí. Absolvovala Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. K. Mináře a prof. J. Želibského. Kromě malby vystudovala grafiku u prof. Pukla. Jejím manželem se stal ak. soch. Miloš Hruška. Helena Slavíková má dvě dcery, obě se věnují umění. Umělecký život sama prožila mezi velikány výtvarného umění, například v blízkosti dnes světoznámého fotografa Josefa Sudka, neopakovatelného malíře Františka Tichého a desítek dalších. Od mládí až dodneška se věnuje pedagogické činnosti, zejména dětí, ale i dospělých, která je vyjádřena myšlenkou: „…Aby uviděli krásu.“ Po dlouhá desetiletí až dodneška se věnuje výtvarně výchovné práci s dětmi, učí stále na plný úvazek v Základní umělecké škole v Buštěhradě, působí ve výtvarném sdružení Hruška v Praze a vychovala desítky současných vynikajících českých malířů.

Její dílo je známé a oceňované doma i v zahraničí. Hlavním tématem umělecké tvorby Heleny Slavíkové je krajina, jejím typickým prostředkem vyjadřování je akvarel. Její tvorba se vyznačuje barevnými symfoniemi se silnou emotivní působivostí. Kromě Orlických hor, Dánska a jeho pobřeží a moře, miluje i znovínské vinice, zvláštní kouzlo vinorodného kraje v Podyjí. Přes dvacet posledních let tomuto zaslíbenému kraji vína a vinné révy odevzdává veškeré své umění ve výrazném osobním a velmi moderním duchu.

Vinice se podobá moři s akademickou malířkou Helenou Slavíkovou-Hruškovou o její lásce k vínu ze Znovínu a k moravské vinici

Kdy Vás pokřtila vinná réva a ten božský nápoj– krásné víno?
Přišla jsem na svět před jednadevadesáti lety v pražské vinorodné čtvrti v Tróji, kterou dodneška vinice obepínají, v romantickém domě s kvetoucí zahradou pod Černou skálou. A lásku k vínu a k vinicím ve mně znovu probudil vinařský zájezd do Znovínu v devadesátých letech minulého století, pokračující podnes; skupina výtvarníků měla a má v jednom slunném dni možnost malovat zaslíbenou krajinu v moravské vinařské podoblasti.

Byla jste jedním z prvních českých umělců, kteří ve vinici Šobes se skicákem a barevnými tužkami v ruce začali kreslit a zůstala jste tomu podnes věrna?
Moc mne to zaujalo. Ráda maluji vodu, moře, jeho vlny, přílivy i odlivy. Prastaré i nové mladé vinice ve mně od prvního okamžiku vyvolaly náladu zeleného moře. Hlavně kouzelný a podmanivý starý Šobes s točivou Dyjí dole, mne okouzlily na celý můj život.

Odkud se objevilo srovnání vinice s mořem?
A cožpak se moravská vinice nevlní stejně jako moře? Krajina je tam všude taková daleká, podobná přímořskému kraji, slunce do vinné révy svítí jako do vln, a my malíři a sochaři jsme tam stáli nahoře nad skálou a s udivením jsme pozorovali romantickou řeku a vinici. A když jsme pak všichni sestoupili do vinice – bylo to jako bychom vkročili do bouřlivých mořských vln.

Přišla jste na chuť i znovínskému vínu?
Nejvíce jsem přišla na chuť z té velké bohatosti znovínských vín – rulandskému šedému. To je víno velmi lahodné, je nejenom plné slunce, ale podle mne i krásně trochu nasládlé. Ale ocenění z mé strany patří i veltlínu, ryzlinku a jiným skvělým a osvěžujícím bílým vínům.

Co jste si pokaždé sama odnášela z cest po jižní Moravě do svého pražského ateliéru nebo k paletě na horské podorlické chalupě či do učebny dětí, výtvarných nadějí, v Buštěhradě?
Hluboké, upřímné poznání znovínských vinařů, kteří jako nikdo na světě dokázali otevřít srdce výtvarnému umění. Neznám nikoho doma ani venku, kdo by pro toto umění založil galerii a salón, jako to udělal Znovín ve znojemském Louckém klášteře a nashromáždil takové, dneska již národní bohatství.

Hovořil a fotil: Zdeněk Hrabica,
foto portrétu: Cai Zhiyi