Herec Miroslav Donutil dává přednost vínům ze Znovínu a ze Znojemska

354

Víno je sdružující komponent

Není žádným tajemstvím, že ač jste horáckým velkoknížetem, tak vzhledem ke své rodné Třebíči, jste i znalcem krásných vín jižní Moravy, zejména vín ze Znovínu? Vím, že v Třebíčí mají dokonce restaurační zařízení, pojmenované po Miroslavu Donutilovi. Je to ještě pravda?

To restaurační zařízení, jak tomu hezky říkáte, se jmenuje Knížecí hostinec u Miroslava Donutila. Byl to nápad dvou mužů, kteří založili Knížecí agenturu, která se stará o veškeré aktivity Horáckého a podhoráckého knížectví. Dobře spravují i tu hospodu a návštěva je tam značná. Zkrátka všechno v ní kvete, včetně dobré kuchyně. Vůbec i Třebíč dneska kvete, jeho Židovské město a hřbitov jsou na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

"Vínu jsem propadl díky Znovínu a především díky panu řediteli Vajčnerovi, který mě s vínem začal postupně seznamovat."

Chci se vás ptát hlavně na víno, souhlasíte?
Nic proti tomu tématu nenamítám. Připomínám, že Třebíč je město, které je vínu poněkud vzdálené. Já jsem měl od něj ze zdravotních důvodů poměrně delší odmlku. Ale jakmile ta odmlka byla ukončena, okamžitě jsem vínu propadl. Hned jsem se s vínem zcela dobrovolně a svobodně kontaktoval. Stalo se tak díky Znovínu a především díky panu řediteli Pavlu Vajčnerovi. Ten mne s vínem začal podrobně seznamovat a já jsem mu za to dodneška velmi vděčný. Jedno ze známkových vín se teď dokonce jmenuje „Víno knížete Miroslava“ a je určeno hlavně do Třebíče. Je to krásný Veltlín zelený, kterému se na Znojemsku velmi daří. V roce 1998 jsme nalahvovali první sérii a v roce 2000 jsme vše zopakovali.

Kostým, který se nachází v třebíčském hostinci jste tam zapomněl?
Ale kdepak, ten jsem tam já dodal a pochází z Divadla Na provázku.Je z inscenace Příběhy Dlouhého nosu. Je součástí expozice mých hereckých atributů.

Byl váš vývoj vztahu k dobrým a krásným vínům přímočarý nebo byl klikatý, jako u značné části mužské populace?
Někteří se ke kultuře vína často musili i propít.
To nebyl můj případ. Můj vývoj byl přímočarý. Jiní, kteří víno poznali, se postarali, aby mne dokonale poučili, jaký nápoj víno vlastně je. Záhy jsem začal poznávat, jak poznat dobré vínko a také to, jak jej odlišit od špatného. K dobrým vínům jsem se tedy nemusel propíjet.

Myslíte si, že má víno nějakou úzkou spojitost s krásou, krásnem, se ženským půvabem?
Zcela určitě! Přece víno, zpěv a ženy - to je ustálené rčení.To všechno k sobě neodmyslitelně patří. K vínu patří veselost, bujará nálada. Neměl by k němu nikdy patřit bolehlav. Já mám s vínem jenom ty nejlepší zkušenosti a s vínem je mi vždycky jenom dobře.

Jakým vínům dáváte přednost a jakým odrůdám? Uznáváte, že víno je nápoj jenom k dobrému jídlu nebo si jej dopřejete i pro radost na duši a na těle?
Uznávám obojí, víno jako nápoj k dobrému jídlu i jako nápoj pro radost.
Třeba teď u nás již hezkým zvykem stalo, že když přijdu po představení domů, tak si se ženou otevřeme lahvinku dobrého vína a společně si ji vypijeme. Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků celého dne. Ten den bývá zpravidla uspěchaný, nabitý událostmi, spoustou pracovních záležitostí. A tak okamžik, když si večer mohu spolu se svou krásnou vlastní ženou sednout u pěkného vína, tak to je opravdový požitek.
Zvyk máme takový, že pijeme jedna ku jedné. Nepatřím k těm, co rychle víno ženě upije. Naopak rozlévám víno pokaždé spravedlivě. Vím přece, že když tohle dodržím, tak je moje paní stejně veselá jako já.

V čem to je, že žádné odrůdové víno na jižní Moravě, ani jinde není rodu ženského?
Abych řekl pravdu, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nikdy mne to tímto směrem myšlenkově nevedlo. Ale jedno vím zcela bezpečně, že se to vyvažuje tím, že tato pěkná vína chutnají téměř vždycky hlavně ve společnosti žen.

S kým nejraději sdílíte společnost u poháru dobrého vína?
Už jsme o tom již mluvili. Ale stejně krásné je prožití těchto okamžiků i ve společnosti přátel, když sedíte, klábosíte, povídáte, diskutujete a máte dobrou náladu. Víno je sdružující komponent. Člověka uchvacuje svou chutí, barvou. A zároveň i tím, jakou dokáže navodit atmosféru, že působí na všechny smyslové buňky, že se s vínem otevřete a postupem času stále více otevíráte. Ať již jste ve větší společnosti nebo ve společnosti jednoho nebo jedné.

Které víno má ráda vaše paní a kterému dáváte přednost vy sám?
Moje paní je samozřejmě zatížená na sladší vína. Má ráda Tramín červený, Muškát moravský, Irsai Oliver. Zkrátka miluje vína s plnou, sladší chutí. Tedy pozdní sběr, kde je zbytkový přírodní cukr. To jsou vína, která ji vyhovují. Tedy těžší, pijí se vět-šinou v malém množství. Já sám mám ovšem také rád Irsai, mám rád i Zweigeltrebe. Především ten ze znovínské produkce. Například takový Zweigeltrebe z roku 1999. Nikde ho dneska už neseženete. Miluji ovšem i Sauvignon a Rulandské šedé. Příjemná jsou pro mne pak hlavně taková vína chlapštější.

Co pro vás znamená slovo vinař?
Odborník ve své profesi. Každý by měl dělat to, co dokáže. Když ty chlapy posloucháte, tak si nutně musíte vážit všeho, co dělají, musíte je obdivovat. A když pak člověk vidí ty jejich výsledky, ochutnáte je, pak si vážíte vinařů dvojnásobně. Setkání s opravdovým vinařem je zážitek z dobře vykonané práce.

Jste vinařský patriot nebo je vám vcelku lhostejné odkud víno, které chutnáte, pochází?
Musím se přiznat, že velkou přednost dávám vínům ze Znojemské vinařské oblasti. Vždyť jsem ve Znojmě šest let žil, tento krásný kraj byl místem mého prvního seznámení s vínem. A pak jsem z Třebíče, z města, které leží nedaleko Znojma. To všechno jsou zakořeněné vazby. K vínu se sem pokaždé vracím nejraději. Mám tam i dneska svůj sklípek. VeZnovínu v Šatově mám uložená archivní vína. Je tedy logické, že se tam čas od času zajedu podívat, užít si, přechutnat svá vína, ověřit si v jakém jsou stavu.

Znám váš krásný vztah k poezii Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Myslíte si, že Mikuláškova báseň „Starým vinohradníkům“: „…Tož, pojďte chlapci! A napijem se vstoje!../ A vlastně, proč bychom upíjeli svůj žal?/ I vinohrad je stár, však rodí víno mladé!“ promlouvá i do vašeho nitra?
Můj vztah k Janu Skácelovi a k Oldřichu Mikuláškovi byl velmi blízký, protože jsme vyrůstali v prostředí, kde oba žili. Byli jsme šťastni, že můžeme v jejich přítomnosti strávit chvíle. Byli to úžasní pánové a cítili jsme trochu jako prohřešek, že jsme vtrhli do jejich klubu umělců. Ten se stal naší zkušebnou. To bylo jediné, co nám měli za zlé. Avšak snášeli jsme se krásně a každé setkání bylo velkým zážitkem.

Jakou slováckou nebo moravskou, či slovenskou píseň si nejraději zazpíváte při dobrém vínu, samo-zřejmě, že ze sklepa ve Znovíně?
Výběr písní nechávám vždycky na profesionálech. Není nic snazšího, než se chytit. Když sedíte u vína, připadají vám všechny tyto písně známé. Do té doby jste o nich třeba ani neslyšeli. Pokaždé vás však atmosféra tak pohltí, že začnete zpívat. A i ta slova, jakoby naskakovala sama o sobě. Takhle nějak to vlastně všechno vzniklo. Někde seděli ti chlapi, ruce měli nahoře a pili dobré víno. Jeden na druhého navazovali a nevěděli ani jak. Kdybych teď jmenoval jednu nebo dvě písně, byla by to urážka těch dalších. Obdivuji je a mám je rád všechny dohromady.

Potvrzení
Kliknutím na tlačítko níže potvrzujete,
že je Vám více než 18 let.
Potvrdit