Požehnání vinnou révou

Požehnání vinnou révou Se sochařem Radkem Dvořákem o víně, žule a dřevě.

Umělec bez předem stanovených přísných dogmat a kritérií v tvorbě a v životě, sochař Radomír Dvořák (1959), rodák z Havlíčkova Brodu, je přírodním živlem. Vířivým a prudkým uragánem, jakoby k nezastavení. Od kantořiny s výtvarkou v aprobaci jej přitáhla sochařina. Nejdříve ke dřevu (pár set soch), od dřeva k bronzu (pamětních desek Jaroslava Haška a Pavla Landovského), okrajově k betonu a v posledních dvanácti letech hlavně ke kameni. V zatopených lipnických žulových lomech a ateliéru pod širým nebem mezi balvany, pod září štědrosti Granitu Lipnice, vytvořil mimo jiných osmnáctitunovou „HLAVU XXIII“ ve volné krajině. Po cestách do Egypta – se nechal obejmout náručí reliéfních monumentů. Na milióny let před sebou. Ve veřejném prostoru doma, zvláště na Českomoravské vysočině, ale i v zahraničí, již vzniklo 22 Dvořákových nepřehlédnutelných realizací.

Sochařská tvorba je úzce přimknuta k tématu ženy, k třpytivým kapkám vína, prosakujícím z bobulí vinné révy. O čem to vypovídá?
Ženy, víno, zpěv! To přece k sobě patří už od antiky. Vždycky se mi v hlavě líhla témata, kde atributem sochy, její nedílnou částí je lahev nebo sklenice. Jakoby i sochy měly neukojenou žízeň. Třeba takový LONG DRINK = socha hada jehož vertikálně vztyčená hlava hltá obsah lahve nebo demižónu nebo ŠIRITUALITA = ženská hlava, jejíž zježené vlasy tvoří 75 lahví od vína nebo minulý podzim KAROLÍNA – příďová socha stejnojmenného houseboatu na maríně u Císařské louky = ženská figura, pozorující Vyšehrad lahví od vína místo dalekohledem (se skleničkou v druhé ruce). A nakonec i Bretschneiderovo ucho v zatopeném lomu je inspirováno Dionýsovým uchem. Další vinařské sochy číhají na vhodnou chvíli a příležitost v hlubinách mého podvědomí.

Jaká vína, odrůdy ze Znovínu, jako velký znalec vína, považujete za božská?
Vína ze Šobesu. Miluji to místo, od chvíle, kdy jsem tam byl před pětadvaceti lety poprvé. Vzpomínám na medailový ryzlink rýnský z té doby, už jej nemám a ročník bych musel dohledat. Byl však fascinující. Z vinic, které jsem poznal mě oslovila vinice Stošíkovice U tří dubů. Zvláště Sauvignony v těch zelenomodrých dlouhých pistolích. Když jsem je ochutnal do dna, sestavil jsem z nich vinařský kříž, který mám zavěšený na okně svého zahradního ateliéru. Když jimi prosvítá vycházející slunce, vždycky si vzpomenu na to, že na dubech u této vinice roste jmelí, které keltští druidové sklízeli zlatým srpem.

Za co, jako umělec, vděčíte vínu?
Za radost místo smutku, za sílu k extrémnímu sochařství, ale hlavně za spršky nápadů, které se mi z lahví hrnou do poháru a odtud do hlavy. A pak ve skicách – kresbách a textech na papír. Stává se to jenom občas, ale z těch vínem prosáklých záznamů čerpám celá léta a není v lidských silách zrealizovat ani deset procent z toho, co ke mně připlulo po hladince vína. Říká se, že chlapi, kteří vyklízeli Panuškův srub po malířově smrti odvezli prý tehdy tři nákladní tatrovky lahví od vína.

Otázky kladl: Zdeněk Hrabica
Foto: Cai Zhiyi