Víno je opravdový přítel života

Akademický malíř Josef Velčovský

K vínu mám velké sympatie už od dětství. Tehdy to pochopitelně ještě nebylo víno jako nápoj, ale ty nádherné, velké, zlatonosné hrozny plné slunce, jejichž bobule sladce explodovaly v ústech a zalily mi hrdlo šťávou a jichž nebylo nikdy dost.

Dnes se chovám k vínu, jako k dobrému příteli. Co mu vinař dá, to nám víno nakonec odevzdá. Kdo dělá víno poctivě (jinak to ani nejde) skýtá nám záruku, že víno nás nezklame.

Všichni, kdo víno „trochu“ známe, neustále zakoušíme ten nádherný pocit a momenty, kdy víno perlí a jiskří a obšťastňuje nás , což patří k poezii života. Přemítám někdy při sklénce vína o tom, že víno nás dokáže přenést do krajin často velmi vzdálených, do zemí jeho původu.

Je to jakési „cestování“, aniž jste opustil rodný sklep. Mám rád znojemská vína, jsou z naší nejjižnější vinorodé oblasti (podoblasti), je tu nejvíce sluníčka, vhodné půdy a také dostatek lidí , kteří dávají vínu péči, kterou zasluhuje. Upřednostňuji bílá vína. Ta ze zdejší oblasti jsou měkčí, harmoničtější než víno ze severnějších oblastí. Jejich kvalita ve Znovínu neustále roste a ochutnáme-li starší archivy můžeme očekávat právem ještě lepší výsledky.

„Ve Znovínu jsem si nejvíce oblíbil Rulandské šedé.”

Přilnul jsem k tomuto kraji též proto, že se zde usídlil i můj bratr Alex, jenž také dělá dobré víno, i když spíše jenom pro sebe.
Čím více poznávám tento kout naší země, tím častěji se sem vracím.

Když jsem poprvé navštívil vinici Šobes se skupinou českých výtvarných umělců, fascinoval mě pohled na toto místo, na tu vinici chráněnou v meandru řeky Dyje, zářezem kaňonu, omývanou ze všech stran vodou, ovlažovanou vzdušnou vlhkostí, obrácenou k jihu na svahu, připomínajícím řecký amfiteátr. Také tady vedla stará římská cesta a celý kraj vypovídá o mnohaleté kultivaci krajiny. Vinohrad sám nerodí jako rodí les své plody. Vinohrad potřebuje pracovité a poctivé lidi. Pak vydá to nejlepší. Nejraději vychutnávám víno tam, kde se zrodilo, to je ve sklepě. Tam je víno nejlepší. Je tu doma, je zklidněné, má tu svou teplotu a při degustaci nás prostoupí ten krásný pocit, že jste zastavil čas a že ty vteřiny života jsou opravdu prožity. Ty potom ve mně rezonují stále. Taky řeči, které se vedou u vína jsou tím, co koloruje ta setkání u sklenky. Většinou se nikdy nevzpomíná na životní strasti, řeč se ubírá k věcem optimistickým a humor tu perlí jako mladé víno.

Co inspirace?
Maloval jsem a maluji motivy vinobraní a vinic. Nejprve to byly vinice v okolí Uherského Hradiště, kde jsem studoval, pak ta slavná vinice Šobes, ale také vinice kolem Rhony ve Švýcarsku, šplhající do prudkých alpských svahů a v Burgundsku a Beaujolais, kde je malebná krajina v křivkách, připomínající ženské tělo. Také se ale obracím k motivům zcela protipólovým. Například maluji pouště. Poušť je krajina filozofická, k přemýšlení. Tam, kde je dneska poušť, byla kdysi bohatá fauna a flóra. V pouštích Mongolska i Ameriky byly džungle a brontosauři. Víno rostlo kdysi i v Grónsku. S dobrým vínem jsem se setkal i v Číně, tam se začíná rodit víno pod patronací francouzských vinařů. Ale zůstaňme doma. Na Znojemsku. Tady ve Znovínu jsem si oblíbil v posledních letech zejménaRulandské šedé, je to vynikající, vyvážené víno, kterému dosud sezóny přály a v pozdním sběru je to navíc ještě lahůdka. A k vínu, jak známo, patří ovšem přátelé. Sdělený prožitek se znásobuje a pít víno osamocen je téměř hřích. I když je pravda, že s vínem není člověk nikdy sám.