S ak. mal. Marinou Richterovou Nejenom o znovínském víně

Povězte mi, jaký je váš pohled na okolní svět?
V posledních letech, po čtyřicítce, mne přestala bavit většina lidí. Stejně jako věcí a nejrůznějších aktivit. Se zbytkem domácností jsem se uzavřela na své zahradě. Na čerstvém vzduchu a rozjímaní jsem vlastně přišla k poznání, že přece jenom mi ještě něco zůstalo. A to dobře jíst a pít. Jíst – pro potěšení oka a smyslů. Pít – jedině vino – ke zdokonalení té smyslové rozkoše. Ve slunných měsících můj den začíná vstupem na zahradu a plánováním.

Objevuje se ve vašem denním programu nápoj, který se jmenuje víno?
Jsem na volné noze a tvořím, kdy si sama určím a kdy mám dobrou náladu. Pokud je můj partner doma, rovnou si plánujeme večerní posezení. Výběr vína je vždy určen druhem jídla a vždy – náladou a chutěmi.

A jak to bývá, když se nestolničí?
Skoro vždy je to jen symbolický doušek ve větší sklenicí. Impulsem může být zvláštní osvětlení v zahradě, překvapivá vůně, povedený detail v litografii, nápad na grafiku. Tak si připiji, že vše funguje, jak já chci a k mé radosti. Při práci ten doušek stačí. Tvorba je velmi intimní záležitost a potřebuje v mém případě jasnou mysl a soustředění. Takže víno pro mne je čiré potěšení, jasné „epikurejství“, hraničící až s estétstvím.

Považujete se znalkyni vína?
Jsem laik, prahnoucí po objevu. Laikem chci i nadále zůstat, aby mi víno chutnalo. Přednost dávám vínům suchým. U bílých vín ze Znovínu, které upřednostňuji před jinými, nikdy nepochybují o Veltlínském zeleném. Vzácné smyslné chvíle prožívám ochutnávkou Irsai Oliver. Vyloženě mne baví Ryzlink rýnský a v létě jsem překvapovala své návštěvy vychlazeným známkovým Mont Pre. Po svých zkušenostech s vínem, jako s přátelským nápojem, jsem si vzala ponaučení, že hřích je vínem se opít. Ovínit se – to ano.

Když si povídáme hlavně o víně, máte pro něj nějakou svou zvláštní slabost?
Mám zvláštní slabost pro odrůdu Semillon. Je spjata s mým frankofonstvím. V osmdesátých letech jsem pravidelně navštěvovala Pařiž. V tomto městě, ve vile z 19. století, jsem byla u nositele Řádu za zásluhy
a Řádu čestné legie, francouzského biologa, profesora Jacquese Testarta. Tehdy jsem poprvé okusila nefalšované Fois Gras. Nevtíravě přitom zněl Brahms, podávalo se, jak jinak – víno ze Sauternes. Při jednom z přípitků šarmantní Jacques, spokojený že nám chutná, pozvedl číši: ,,Víte, v šedesátých letech jsme s mojí ženou rádi chodili na manifestace. Byli jsme studenti s červenými šálami kolem krku. Bojovali jsme za světlé zítřky… Bojovali jsme za to, abychom v budoucnu v našem domě měli každý den čerstvě řezané květiny a k jídlu – pravé šampaňské.

„Napijeme se na to!“ A toto francouzské ,,savoir vivre,“ – ,,umění žít“ přejí všem milovníkům znovínského
vína. Ať nás těší žít.

Připravil Zdeněk Hrabica

Foto archiv Mariny Richterové
Repro obrazu M. Richterová: Dívka a Andre, dílo je součástí obrazové galerie v Louckém klášteře.