Příznivý účinek střídmého pití vína na naše zdraví
V Revue České lékařské akademie č. 7/2011 vyšel zajímavý článek Prof. MUDr. Milana Šamánka, DrSc., FESC, FCMA, z nichž jsme vyjmuli zajímavé pasáže a v tomto i v dalších vydáních Katalogů vín, služeb a informací je budeme otiskovat.
Používání vína v dávnověkém lékařství
Lékařství na počátku své činnosti splývalo s mystickými a náboženskými představami, ale postupně se začal nejen ze šamanství a různých mýtů vyvíjet obor, kterému se začalo říkat lékařství. I když nevíme přesně, kdy jsme začali pít nápoj, který dnes nazýváme víno, pochází první písemné svědectví o používání vína jako medicínského prostředku od Sumerů a je staré více než 6000 let. Sumerové žili na území, které v současné době patří Iráku. V roce 2200 př. n. l. vyšla v Sumeru lékařská kniha, ve které je mimo jiné zmíněno používání alkoholu jako léčebného prostředku. Ve stejné době bylo používání vína v lékařství nesmírně rozšířené také v Egyptě a v Babylóně, jak o tom svědčí egyptské papyry s recepty z této doby. Homér v Odysey ještě v roce přibližně 800 př. n. l. mluví o egyptské medicíně v superlativech. Říká: „Egypťané jsou v medicíně zkušenější, než kdokoliv jiný.“
Čína se pro svoji odlehlost a rozlohu lišila od celého světa, a to nejen v medicíně. Medicínský význam vína se popisuje již v rukopisech ze 6. století př. n. l. Víno se užívalo k udržení dobrého zdraví a bylo podáváno jako prostředek proti únavě. Při chladném počasí bylo ordinováno k zvýšení krevního oběhu. Často byly do vína pro zvýšení jeho účinnosti přidány prostředky staré čínské medicíny.
V Indii se používání vína z rýže, obilí, třtiny a různého ovoce popisuje v letech 3000 př. n. l. V ajurvédě Charak Sanghita je napsáno, že víno má v léčení různých chorob velký význam a jeho používání bylo v lékařství značně rozšířené. Používání vína k léčebným účelům bylo ukončeno až vpádem mongolských kmenů. Součástí lékařskonáboženských seancí v Bengálu, Nepálu a Kašmíru bylo vždy rovněž víno.
„Víno je nejpřednější mezi všemi léčivými prostředky: teprve když schází víno, musíme sáhnout k lékům“.
Ve dvou monoteistických náboženstvích, kterými byly judaismus a křesťanství, hraje používání vína k léčení významnou úlohu. O léčebném použití vína se mluví jak v bibli, tak v Talmudu. U Židů byl olej s vínem v těchto dobách obvyklým prostředkem k léčení otevřených poranění. Ježíš vypráví příhodu, jak Samaritán nalévá do otevřené rány zraněného víno s olivovým olejem. V bibli je rovněž popsáno, jak víno v rukou Ježíše pomohlo vyléčit malomocné. Nebo apoštol Pavel doporučuje mladému spoluvěřícímu, aby se napil vína, že to prospěje jeho žaludku a trávení.
Po vyhlášení židovství po exilu z babylonského zajetí v roce 539 př. n. l. nejprve přestali Židé pít víno, ale posléze bylo jedním z nejvýznamnějších léčebných prostředků.
Předislámská Arábie oplývala pitím vína. Bohužel je nepili jako lék, ale za účelem rychlého opití. Rychlé opojení vínem bylo u Arabů z genetických důvodů jednodušší než u většiny jiných národů. To byl také zřejmě jeden z důvodů k vyhlášení zákazu pití Muhammadem Ibn ´Abdulháhem kolem roku 610 při vzniku dalšího monoteistického náboženství, kterým byl islám. V letech 980-1037 však žil v Arábii věhlasný lékař Peršan Abd Allah Ibn Sina přejmenovaný Římany na Avicennu. Avicenna miloval víno, jak vyplývá z jeho knihy Lékařský zákoník. Je o něm známo, že popsal „sirup proti opilství“, psal o víně básně, z nichž jedna se jmenuje „K chvále vína“, ale používání vína, jako islámský lékař, doporučoval pouze k dezinfekci ran.
Alexandr Veliký, který sám (ale i jeho matka) značně holdoval vínu, převzal návody k lékařskému
použití vína po obsazení Indie v roce 327 př. n. l. a převezl je do Řecka. V Řecku, které již dříve, kolem roku 200 př. n. l., bylo zemí vína, byla rovněž příležitost k použití vína při léčení různých chorob. Homér již v 9. století př. n. l. mluví o dezinfekci ran vínem. Řecko se proslavilo vznikem první lékařské školy. Vznikla na Kosu kolem roku 400 př. n. l. Tato velmi proslavená lékařská škola při léčení hojně využívala také podávání vína. Hippokrates, žijící v letech 460–370 př. n. l., používal víno nejen k dezinfekci ran, ale také proti horečkám a používal je jako močopudného prostředku. Ukázalo se jako velmi dobrý pomocník v rekonvalescenci pacientů.
Řekové později ponořovali tělo před operací do vína, zřejmě za účelem anestezie.
Řím navazuje na tradici vína v Řecku. Po expanzi Říma do Řecka začali přicházet řečtí lékaři do Říma, nejprve jako otroci, ale později se zbavili otroctví a stali se vyhledávanými lékaři. Z literatury je známé používání vína v Římě na dezinfekci ran nebo k léčení dyzenterie. Aulus Cornelius Celsus v díle De Medicina vypočítává řecká a římská vína vhodná k medicínským účelům. Slavný řecký lékař Claudius Galén (131–201), který měl zkušenosti s léčením gladiátorů, se jako třicetiletý přestěhoval do Říma, kde praktikoval lékařskou profesi. Používal víno k dezinfekci ran, ale také jimi omýval vyhřezlá střeva gladiátorů před zasunutím zpět. V knize O dobrých a zlých šťávách doporučoval použití vína v režimu dne pro zdravé i lidi trpící některými chorobami. Tvrdil, že jakékoliv víno nemusí být vhodné pro léčení všech onemocnění a že na každé jednotlivé onemocnění účinkuje nejlépe víno vypěstované pouze v některé oblasti. Obecně měla vína, kromě už známých indikací, pomáhat při artritidách, návalech v žaludku a zejména při depresi. První knihu o používání vína v medicíně napsal až ve 14. století lékař Arnalius de Villa Nova a začala novější kapitola o medicínských účincích vína.
